V minulosti byl první manželský sex a následné zplození potomků prioritou, takže svatba plnila docela jinou funkci, než kterou si s ní spojujeme dnes. Svatební zvyky neodrážely nadšení svatebních hostů oslavit lásku dvou lidí a nevytvářely pohodovou atmosféru radosti a bujarosti. Všechny ty tradice, které dodnes dodržujeme, měly ve skutečnosti zajistit, že mezi nevěstou a ženichem dojde k sexu.
Pokud jste nenapravitelná romantička nebo dnešní cynickou dobou těžce zkoušený romantik a o svém velkém svatebním dnu sníte od raného dětství, tak raději nečtěte dál, protože přijdete o své romantické iluze. Pokud věříte, že všechny ty svatební zvyky a tradice, které k velkému dni neodmyslitelně patří, jsou kouzelně romantické a vám při pouhém pomyšlení na ně vlhne oko, pak se připravte na velký šok.
Čas zahladil ostré hrany rituálů a tradic, které měly k procítěným projevům lásky hodně daleko. Manželství nikdy nebylo o svazku dvou lidí, které měl navěky spojit silný cit, ale institucí, kde šlo o peníze a majetek. A pak už bylo jedno, jestli se formálně hrálo na romantiku, nebo se ke svatbě přistoupilo jako k obchodnímu jednání.
Vedení nevěsty k oltáři jako svatební zvyk
Komu by nezvlhlo oko při pohledu na tohle dojemé vyprovázení do svazku manželského. Otec přichází o svoji malou holčičku a vede ji k dospělosti, symbolicky ji předává muži, kterého si zvolila jako svého budoucího partnera. Ok, tohle sice nesmrdí sexem nebo sexuálním násilím, ale rozhodně se jedná o jiný druh útlaku.
Žena byla vždy majetkem mužů a svatba tak znamenala jen změnu majitele. Tímto zdánlivě milým gestem otec nevěstu předal jinému muži, který se stane pánem jejího života. A ve světě dohodnutých sňatků, kde žena figurovala především jako možnost uzavřít lukrativnější obchodní partnertsví nebo výhodnější spojenectví, si dva muži museli být jistí, že předávka zboží proběhne bez problémů. Takže z ruky do ruky.
Otec se musel ujistit, že předávka novému majiteli proběhne bez problémů.
Ženichův svědek mlátička
Nevěsta byla žádaným zbožím, za které se těžce platilo. Kdo by chtěl přijít o něco, za co utratil celoživotní úspory? Ať už dívka oblečená do bílých šatů chtěla od svého nastávajícího utéct, nebo se její únos plánoval kvůli nedostatku žen v dané oblasti nebo nesouhlasu její rodiny, bylo lepší se pojistit.
Sex s ní mohl mít po svatbě jedině ženich a bylo tedy třeba bělostnou novomanželku chránit před mnohdy sexuchtivými nájezdníky. Dostat vdanou paní z kostela do domu, který se měl stát jejich společným domovem, byl nadlidský úkol srovnatelný s nelítostnou bitvou, v níž bral vítěz vše, ale hlavně panenství nevěsty. A tak byl ženich nucen obklopit se armádou schopných mužů, kteří by v případě potřeby hájili jeho práva na sex se ženou, kterou si právě před Bohem vzal.
Mladí ženichovi přátelé měli být nejen stateční, ale i silní a zkušení v boji. Jen ti nevěstu ochránili před únosci a ženichovu čest před hanbou. Že jste o téhle partě rváčů nikdy neslyšeli? Pravděpodobně jste se s nimi i setkali! Mlátičů kolem ženicha, kterým na srdci ležela nevěstina neposkvrněnost, už nemusí být celá horda. V dnešní moderní době si mladý pán vystačí s jediným, kterého nazýváme svědek. A právě z dřívější potřeby ochrany nevěsty tento svatební zvyk pochází...
Novomanželku bylo nutné chránit před mnohdy sexuchtivými nájezdníky.
Svatební tradice přenášení nevěsty přes práh
Není to krásné, když ženich demonstruje svou silnou i něžnou stránku a svou manželku přenáší přes práh jejich nového domu? Dnes možná, ale dříve už tolik ne. Svatební tradice pochází z doby, kdy nevěsta nebyla nadšená z toho, že ji kdosi dovlekl k oltáři a donutil slíbit mu věčnou věrnost. Dokud nepřekročila práh jeho domu, byla tu možnost, byla tu cesta zpátky do domu jejího otce, zpátky ke svobodě a nevinnosti.
A tak se nevěsta zapřela v rámu dveří a odmítala překročit práh, který byl mnohem méně metaforický. Ženich ji tedy musel vzít do náruče a i přes to, že se bránila, vzpírala, plakala nebo křičela, pronesl ji otevřenými dveřmi svého domu. Co se poté odehrálo za nimi si všichni dokážeme představit a vzhledem k tomu, že se nevěsta pouhému příchodu na tohle cizí terirorium tolik bránila, to asi nebylo nic pěkného nebo dokonce romantického.
Jakmile ženich přenesl nevěstu přes práh svého domu, byla jeho.
Líbánky jak je neznáte
Na líbánky se těší všichni, kdo chtějí vstoupit do manželství a většinou vysněnou destinaci konzultují už před svatbou a výlet pečlivě plánují. Jenže i tady je háček, který z romantického cestování strhává veškeré kouzlo. V minulosti líbanky nebyly obyčejnou zábavou s cílem poznat cizí místa a užít si novomanželského sexu, ale strategií, jak po svatbě setřást případné vytrvalé únosce v případě, že jedna ze stran se svatbou nesouhlasila nebo pronásledovatele, pokud byl únoscem sám ženich.
FAKT: Pokud k happy endu a ke smíření nedošlo, znamenaly líbánky opakované znásilňování, protože novomanželka obtěžkaná dítětem už zpátky k rodině neuteče.
Líbánky ještě dnes někde trvají měsíc. A to je doba tak akorát dlouhá na to někde se schovat a čekat, až se zapomene, že ženich musel nevěstu k oltáři dovléct násilím. Pokud mu byli v patách strážci zákona i nevěstini příbuzní, bylo nutné odjet někam daleko a nevracet se, dokud se situace trochu nezklidní. Měsíc taky mohl změnit hodně na vztahu mezi unesenou nevěstou a jejím únoscem, kterému nezbývalo než doufat, že se brzy dostaví následky stockholmského syndromu a ona ho nebude po zbytek života nenávidět.
Po svatbě se občas museli novomanželé schovat a počkat na uklidnění situace.
A tak začalo manželství, společný počátek života zrozený v krvi, potu, prosbách a výhružkách. No, kdo by nechtěl vyslovit své “ano”?
